Panické ataky
Klára, 23

Potřebu sexu jsem nahrazoval sledováním porna a před klukama si vymýšlel vztahy na jednu noc. A do těchto fantazijních zážitků jsem promítal to, co jsem okoukal v pornografických filmech. Zmítal jsem se mezi touhou a zoufalstvím a taky mě napadlo přidat se na internetu do nějaké skupiny, kde jsou kluci s podobnou zkušeností a v takovéhle partě je snadné holky nesnášet, nenávidět.

Jenže když jsem do jedné takové skupiny chtěl dát příspěvek, všimnul si ho můj táta na obrazovce počítače, který jsem nechal puštěný a odešel něco zařídit. Dost ho to sebralo. Zeptal se, jestli jsem to psal já. Když jsem kývnul, viděl jsem mu ve tváři obrovské zklamání. Ještě ten večer jsem příspěvek smazal a došlo mi, že ta nenávist není ze mě. Že je jen hrozně na houby být nechtěnej a odmítanej. Začal jsem pátrat po nějaké pomoci při potížích se vztahy a našel jsem web s možností terapie na dálku. Do 20 minut už jsem si volal s terapeutem a byl jsem fakt překvapený. Řekl jsem mu věci, se kterými bych se do té doby snad nikomu nesvěřil, i to, že jsem ještě s nikým nespal. Probral se mnou i to, co mi vlastně chybí – jestli jen sex, nebo i vztah, dal mi spoustu podnětů. Řekli jsme si, že si zavoláme zase za týden a už jsme takhle v kontaktu druhý měsíc.

Začal jsem taky víc mluvit s mámou a sestrou – k tomu mě taky navedl ten terapeut, že tak můžu víc zjistit, jak holky přemýšlí, vnímají a cítí. A úplně jsem koukal, kolik věcí sdílely a jak ty vztahy ostatních vlastně taky vůbec nejsou tak samozřejmé a snadné, jak jsem si představoval. No a nedávno jsem začal chatovat s jednou holkou a dokonce se asi potkáme. Chtěla, abych jí poslal fotku, hrozně jsem se bál, ale ona k té fotce dala emotikon srdíčka a že prý je děsně „cute“!

Potřebu sexu jsem nahrazoval sledováním porna a před klukama si vymýšlel vztahy na jednu noc. A do těchto fantazijních zážitků jsem promítal to, co jsem okoukal v pornografických filmech. Zmítal jsem se mezi touhou a zoufalstvím a taky mě napadlo přidat se na internetu do nějaké skupiny, kde jsou kluci s podobnou zkušeností a v takovéhle partě je snadné holky nesnášet, nenávidět. Jenže když jsem do jedné takové skupiny chtěl dát příspěvek, všimnul si ho můj táta na obrazovce počítače, který jsem nechal puštěný a odešel něco zařídit. Dost ho to sebralo. Zeptal se, jestli jsem to psal já. Když jsem kývnul, viděl jsem mu ve tváři obrovské zklamání. Ještě ten večer jsem příspěvek smazal a došlo mi, že ta nenávist není ze mě. Že je jen hrozně na houby být nechtěnej a odmítanej. Začal jsem pátrat po nějaké pomoci při potížích se vztahy a našel jsem web s možností terapie na dálku. Do 20 minut už jsem si volal s terapeutem a byl jsem fakt překvapený. Řekl jsem mu věci, se kterými bych se do té doby snad nikomu nesvěřil, i to, že jsem ještě s nikým nespal. Probral se mnou i to, co mi vlastně chybí – jestli jen sex, nebo i vztah, dal mi spoustu podnětů. Řekli jsme si, že si zavoláme zase za týden a už jsme takhle v kontaktu druhý měsíc. Začal jsem taky víc mluvit s mámou a sestrou – k tomu mě taky navedl ten terapeut, že tak můžu víc zjistit, jak holky přemýšlí, vnímají a cítí. A úplně jsem koukal, kolik věcí sdílely a jak ty vztahy ostatních vlastně taky vůbec nejsou tak samozřejmé a snadné, jak jsem si představoval. No a nedávno jsem začal chatovat s jednou holkou a dokonce se asi potkáme. Chtěla, abych jí poslal fotku, hrozně jsem se bál, ale ona k té fotce dala emotikon srdíčka a že prý je děsně „cute“!

Neshody doma gradovaly. Nechtěla se mnou spát, prý jsem jí protivný, když se napiju, začala dokonce chtít, abych chodil spát do jiné místnosti. Přestala s námi chodit na večerní sedánky a já se celkem rychle sblížil s jednou kolegyní, kterou jsem znal už léta a byla vdaná. Pili jsme oba, ve velkém. Doma se to ale nakonec stejně provalilo, podřekl se jeden kolega. Hrozná scéna, sliby, následoval rozchod s kolegyní a já dokonce chvíli nepil. A ono se to fakt doma začalo lepšit, dokonce jsme spolu začali spát. Jenže já postupně začal zase pít a znovu si psát s tou kolegyní. Všechno vygradovalo, když jsem úplně pod obraz sednul za volant. Vůbec nevím, jak jsem dojel domů, nic si nepamatuju. Byl zázrak, že jsem nezabil sebe nebo někoho jiného.

Došlo mi, že tohle fakt dál nejde. Našel jsem kontakt na linku, která pomáhá s odvykáním závislostí. Najednou bylo těžké nevidět, jak moc se moje chování blíží tomu, co definuje pojem alkoholik. Začal jsem chodit k adiktologovi a na skupinovou terapii. A také jsme si našli párového terapeuta. Nejdřív to vypadalo, že naše manželství je opravdu v troskách, ale nakonec jsme si řekli, že to ještě zkusíme. Ale nesmím pít. Pomohla mi i podpora Anonymních alkoholiků. Nejdřív jsem držel jeden den v týdnu bez pití, pak přidával další – teď už nepiju 6 dní a sedmý den maximálně jednu sklenku.

S tou partou, se kterou jsem dřív každý večer chodil pít, si teď už vlastně vůbec nemám co říct. Ale vrátil jsem se ke sportu a obnovil pár přátelství z vysoké školy – chodíme každé pondělí na squash a potkal jsem i nové přátele, se kterými chodím na golf. Víc si teď povídám s dětmi, hlavně se synem, trávíme spolu víc času a jsem moc rád, že jsem se s nimi kvůli alkoholu nakonec úplně neminul. Alkohol je přitom všude, i kolem toho sportu, a člověk si ani neuvědomí, jak moc je součástí běžného života a jak divné to vlastně je.

Pak jsem si našla nového přítele, Hynka. Bylo to hned lepší a dost rychle jsme se rozhodli, že se k sobě přestěhujeme, moje i jeho děti se až do té doby snášely dobře. Jenže pak to začalo. Jednak jsme měli každý jiné představy o tom, jak má domácnost fungovat, jednak začaly opravdu velké konflikty mezi dětmi: nejstarší Hynkův syn je v pubertě a začal na moje dcery řvát a nadávat jim. Nedávala jsem to, měla jsem chuť utéct.

Kamarádka mi poradila, ať zkusím zajít za psychoterapeutkou. Nakonec jsme se rozhodli pro párovou terapii, i s Hynkem. Nejdřív to bylo hodně náročné a skoro to vypadalo, že ten vztah vzdáme. Ale povedlo se nám chytit druhý dech a teď se tam normálně snad i těšíme. Jsou tam s námi terapeut a terapeutka, pomohli nám si spoustu věcí vyjasnit. Teď už je jasné, že jsme na to stěhování neměli tak spěchat. A došlo mi, že stejně jako řve malý Hynek na moje holky, stejně křičel můj táta na mě. A taky už vím, že už jsem velká a dokážu se o svoje bezpečí postarat, stejně jako o bezpečí holek. Taky nám hodně pomohli s „nastavením rodinného provozu“. S dětmi máme každý týden „válečnou poradu“: mluvit může vždycky jen ten, kdo má v ruce „mluvící předmět“, takže si dáváme prostor se vyslechnout a nereagujeme hned. A pak už je to volnější a nakonec třeba koukáme společně na film. K tomu jsme nastavili spoustu dalších věcí a místy trávíme čas i s dětmi zvlášť. Myslím, že tahle pomoc nám prostě zachránila vztah.

Snažil jsem se žít dál. Občas se potkat s kamarády, spolužáky ze střední školy nebo práce. Ale postupně i jejich řady řídly a na společná setkání nám docházely síly, hodně jich bohužel už není mezi námi. Dlouho mě drželo to, že jsem v mládí dělal atletiku a fyzickou kondici jsem se snažil udržovat i v pozdějším věku. Jenže všechno změnil ten nešťastný pád. Výsledkem je, že bez berlí už se moc pohybovat nemůžu, a tak tak, že zvládnu jednou za dva dny vyrazit nakoupit. Dcera má svých starostí dost a náš vztah se bohužel od jejího rozvodu moc nezlepšil. Zavolá tak na Vánoce a když se ozvu já, většinou nemá čas. Začal jsem si připadat nepotřebný, zbytečný, na obtíž.

Když jsem si byl vyzvednout léky u svého obvodního doktora, tak jsem mu na otázku, jak se mám, neodpověděl jen zdvořilostní „dobře, a vy?“, ale tentokrát jsem mu řekl pravdu, že to nestojí za moc. Chvíli jsme si povídali, už to mi dost pomohlo, také mi dal vyplnit krátký dotazník, takový test. Řekl, že by stálo za to, abych to probral s terapeutem nebo terapeutkou a dal mi nějaké kontakty. A také mi dal číslo na jednu bezplatnou telefonní linku pro seniory. Fungují nonstop a je prý možné si tam jen tak popovídat o tom, co mě trápí. A prý mě i nasměrují na nějaké aktivity a služby, abych nebyl sám. Nechci žít jen ze vzpomínek, odpoledne tam zavolám.

Začalo to, když mi bylo třináct. Naši se večer zase hádali, bylo mi z toho hrozně špatně, nevěděla jsem, co dělat, hrozná panika, stres. Na stole jsem měla kružítko, vzala jsem ho do ruky a začala jsem se s ním škrábat a bodat. Doteď si pamatuju ten pocit úlevy, fyzická bolest najednou vypnula okolní svět, vypustila ten šílenej přetlak ve mně. Jenže postupně už ani nebylo potřeba, aby se naši hádali. Stačilo, když jsem se třeba něčeho lekla, nebo jsem byla vystresovaná ze školy. Zkoušela jsem taky jiný způsoby než kružítko. I když jsem jizvy zakrývala mikinou, jednou si toho všimli ve škole. A nakonec jsem skončila na psychiatrii, v nemocnici.

Tam se mi po čase hodně ulevilo, ale jak se blížila možnost, že mě pustí, bylo mi jasný, že se teď domů vrátit nechci. Nechci zase slyšet naše, jak mi vyčítají i maličkosti, nechci slyšet, jak na sebe řvou. Našla jsem na internetu Krizové centrum Zahrady pro duši, kde mají pobytové služby. Strávila jsem tam něco přes tři týdny, kdy jsem postupně trávila vždycky krátký čas doma a oni mi pomohli se na návrat připravit. A taky pracovali s rodičema. Postupně se můj pobyt doma prodlužoval.

Pomohli nám to doma nastavit trochu jinak a dál teď budeme docházet do jednoho dalšího centra. Taky mi poradili, co dělat, když si budu zase chtít ubližovat, jak ten okamžik, ten stres a tlak zvládnout jinak. Mám taky číslo na telefonní linku, kam můžu kdykoliv zavolat a oni mi pomůžou situaci zvládnout.

Doma se mi ale začaly stávat drobné nehody: nemohla jsem si vzpomenout na recept na svůj kuchařský „majstrštyk“ – svíčkovou podle prababičky. Kolikrát jsem to připálila, nebo to zkrátka jinak nevyšlo. Také jsem nechala téct vodu v koupelně a vyplavila tak sousedy pod námi. V mikrovlnce mi vybouchla konzerva. Každou chvíli jsem něco hledala a nemohla to najít, protože jsem si ani nepamatovala, zda jsem v té místnosti byla, nebo ne. Svěřila jsem se dceři. Řekla mi, že moji zapomnětlivost a popletenost v poslední době pozoruje, ale nevěděla, jak se mnou na tohle téma začít rozhovor. Společně jsme se vypravily do poradny České alzheimerovské společnosti a objednaly se na otestování. Po testech mi doporučili další vyšetření v geriatrické ambulanci, kde zkontrolovali můj zdravotní stav a podle výsledků dalších vyšetření stanovili diagnózu, které jsem se obávala: Alzheimerova nemoc. Poskytli nám ale veškerou podporu, vysvětlili, na jaké služby se můžeme obrátit, kde nám mohou pomoci, o co můžeme žádat. Také nám vysvětlili, že i s touto diagnózou mohu žít plnohodnotně a užívat si života dále, jak jsem byla zvyklá, byť s určitými omezeními. Musím se o sebe víc starat, nejen užívat předepsané léky, ale celkově žít zdravěji. Je to už několik let a stále žiju kvalitním a aktivním životem. Jsou situace, kdy potřebuji pomoc a radu, ale máme i malou svépomocnou skupinu, kde si vzájemně radíme a pomáháme.

Všechno jsem dělal tak nějak roboticky, na autopilota. A v jeden moment jsem si uvědomil, že bych vlastně radši nebyl. Vyděsilo mě to: vždyť mám přeci děti, nic mi nechybí… Jenže ta myšlenka se pořád vracela a já dokonce začal uvažovat, jak by bylo nejlepší život ukončit. A myslel jsem na to v práci, na poradě i v obývaku, kde běhaly děti. Hanka si toho všimla naštěstí včas a doslova ze mě vypáčila, co se děje. Večer sedla k počítači a druhý den hned ráno jsme jeli do Krizového centra v Bohnicích, kde mi nabídli, že mě přijmou na lůžkové oddělení. Byl jsem tak unavený, že jsem neodporoval.

Z prvních týdnů si pamatuju hlavně to, že jsem opravdu hodně spal. Taky jsme tam měli skupinovou terapii. Já o sobě do té doby nikdy moc nemluvil, ale bylo opravdu zajímavé slyšet ty životní příběhy ostatních. Taky jsem měl svého terapeuta, který mě přivedl k tomu, že jsem už jako malý na sebe bral věci i za druhé lidi. A že si budu muset objevit, co vlastně dělá radost mně samotnému.

Po propuštění stále chodím k jedné psycholožce a užívám léky. A když se mě tuhle zeptala, jak to mám teď s přemýšlením o sebevraždě, tak mě to úplně zaskočilo: už minimálně tři měsíce mě to vůbec nenapadlo, chci tady být a vidět svoje děti vyrůstat. V práci mi vyšli vstříc, jsem na jiné pozici a vlastně mě to baví o dost víc. S Hankou jsme se domluvili, že na střední půjdou děti na státní školy. Víc jsme zvolnili a trávíme víc času spolu. Syn si pořídil psa a vlastně ho venčím nejvíc já, fakt mě to baví. Když se ohlédnu zpátky, přijde mi to až k neuvěření. Jsem moc rád, že Hance dopadla kontrola bez problémů, jsme spolu a je nám dobře.

Nikdy předtím jsem neměla žádné duševní obtíže. To ale záhy změnila těhotenská deprese. Zmar. Totální. Žádná naděje, naprostá osamocenost. Vůbec jsem si nedokázala představit, že by někdy mohlo být zase líp! Cítila jsem se úplně odpojená od svých blízkých i od dítěte v břiše, na které jsem se předtím tak těšila. A zároveň mi bylo strašně líto, že si těhotenství vůbec neužívám, žárlila jsem na kamarádky, které si těhotenství užívaly. Dokonce jsem si občas přála, aby se mi něco stalo, abych už nemusela nic řešit. Naštěstí se po takových propadech dostavil pocit lítosti a empatie vůči blízkým a přesvědčení, že tohle přece fakt nechci! Jednoho dne jsem sedla k internetu a našla odkaz na Centrum perinatální duševní péče. Chvíli jsem se odhodlávala tam napsat, ale nakonec jsem se svěřila doma partnerovi. Podpořil mě a nabídl se, že tam na první sezení půjde se mnou. Proběhlo vstupní psychiatrické vyšetření, kde mi diagnostikovali depresivní epizodu a lékař mi nabídl léčbu antidepresivy. Měla jsem dostatek času se rozhodnout, jestli je v těhotenství chci nebo ne. Dostali jsme i odpovědi na naše dotazy o jejich bezpečnosti. Navíc mi nabídli, že můžu do centra chodit každý den na sezení s jejich sestřičkou, abychom neléčili můj stav pouze léky. Jsem ráda, že jsem se odhodlala a pomoc vyhledala. Dokonce se už zase těším na děťátko! Asi i díky tomu, že jsem se sestrou mohla probrat svoje výčitky a pochopit, že jsem to nebyla já, ale ta deprese, kdo dítě nechtěl.

Objevil se strach, obavy, které rostly. Nepříjemné myšlenky, které se nedaly zahnat. Strašně jsem se bála, že se něco stane, že těhotenství nedopadne dobře. Že o dítě přijdu. Chtěla jsem mít všechno pod kontrolou, všechno ohlídat, před vším ho ochránit.

Začalo to vlastně docela nevinně. Hledala jsem snad všechny informace o tom, co je v těhotenství vhodné a co naopak rozhodně nedělat. Často byly přitom úplně nesmyslné nebo protichůdné, ale rozum jako bych odsunula stranou. Snažila jsem se všemi těmi radami řídit. Ale objevovaly se další a další obavy, které sílily a byly čím dál absurdnější. A i když jsem si to uvědomovala, nedokázala jsem s tím nic dělat.

Nakonec jsem to řekla svému praktickému lékaři. Řekl mi o Centru perinatální duševní péče, kam jsem zavolala a rychle dostala termín návštěvy. První kontakt byl s psycholožkou, kde jsem se dozvěděla, že můžeme dále pracovat spolu v terapii, nebo můžu využít skupinové psychoterapie k tomu, abych dostala svoje úzkosti zase pod kontrolu. Také mě ujistila, že kdyby se můj stav horšil, předá mě kolegům psychiatrům, a najdeme další možnosti řešení. Dnes je mi o dost lépe, díky efektivní pomoci mám víc energie na sebe i na malého.

Jenže první tři měsíce byly fakt peklo. Bylo mi hrozně špatně, nevolnost, zvracení, totálně bez energie. Můj život se smrskl na to, jak je mi špatně a strach z toho, že malého človíčka nebudu mít ráda. Přitom na sociálních sítích jsem viděla tolik šťastných maminek, které těhotenství dávaly úplně v pohodě. V tomhle mi dost pomohla kamarádka, která mě varovala, že ze začátku to dítě nemusím úplně milovat, že to postupně přijde samo.

Po porodu jsem ale byla zavřená s malou bytostí mezi čtyřmi stěnami. Totálně unavená a partner mi zrovna moc nepomáhal. Pořád mi chodily zprávy, jak musím být šťastná, ale já byla psychicky i fyzicky úplně vyřízená. A ty výčitky – myslela jsem si, že jsem kvůli tomu ta nejhorší osoba na světě.

Pomohli mi v Centru perinatální duševní péče. Dostala jsem se k výborné psycholožce a pro jistotu mě vyšetřil i psychiatr, aby se vyloučila poporodní deprese. Když se dnes ohlédnu zpět, mrzí mě, že jsem si o pomoc neřekla dřív. Je mi o moc líp a malý dal mému životu nový, krásný rozměr.

! Psychiatr mi vysvětlil, že léky, které beru, jsou v těhotenství bezpečné, existuje prý jen o něco zvýšené riziko vrozených vad během prvního trimestru. Tolik se bojím. Ale bez léků to nezvládnu. Psychiatr mě ale uklidňuje, že například některé léky na bolest jsou v tomhle období daleko nebezpečnější. Když se malá narodila, nechtěla jsem ji kojit, aby přes mléko nedostávala zbytky antidepresiv. Dokonce mi kojení zakazovali i v porodnici! Psychiatr mě doporučil do Centra perinatální duševní péče. Tam se mnou důkladně prošli dávkování, s farmakologickou léčbou v těhotenství mají mnohaletou zkušenost. O lécích jsem dostala spoustu informací a rozhodla jsem se pro kojení. Během léčby také pravidelně měří plazmatické koncentrace léků, aby se možná rizika opravdu minimalizovala. A součástí péče je také preventivní screening vývoje dítěte.